40+ v posilovně

40 +  posilovnaVenku už začalo být nevlídno, takže jsem zpátky v posilovně. Ptáci odlétají na podzim do teplých krajin, já se pravidelně vracím mezi všechny ty magory, kteří podlehly kultu pevného těla, jako já. Mě totálně zblbla média. Nenávidím svoje spodní břicho, protože mi kazí sixpeka. Musím ho mít za každou cenu. Nevím proč. Jako mladá na lovu, jsem ho nikdy neměla a v lovení jsem byla celkem úspěšná, tak proč ho najednou musím mít teď? Někdy se kvůli tomu na sebe dost zlobím, stejně je to už fuk. Proč musím mít najednou super vymakané ruce, nestačí mi zpevněné? Ne! Proč si neustále v posilce sahám na zadek, jestli je fakt jak kámen a kontroluji, jestli už se mi hýžďové svalstvo konečně pořádně napumpovalo? Média mě natolik zmanipulovala, že u nás doma se nenajde bílá smrt – cukr, rohlík, párek, nutela….přestali jsme kupovat ty super dobré čokoládové cereálie, nahradili jsme je bezlepkovou verzí. Chudáci děti. Když čokoláda, tak jedině MATCHA, ale nedá se to jíst. Doma nemůže být vůbec nic chutného a nezdravého, protože si nevěřím. Po čtyřicítce mi prdlo v kouli a začala jsem extrémně blbnout s cvičením. Myslím, že si nějak podvědomě chci dokázat, že jsem pořád žádoucí a že by kvůli mě nějaký princ JEŠTĚ určitě zabil draka. Měla bych změnit motivaci. Musím si třeba říkat, že je dobré mít osvalené kosti, protože když spadnu, tak se mi lehce nezlomí třeba krček. Mám takovou hustou příhodu z posilovny, která mě hodně hodila do reality. Šlapu si na stepperu a z levé strany cítím pohledy dvou mužů ve středním věku, vypnu prsa, zatáhnu ještě víc břicho, šlapu dál. Pohledy stále upřeny mým směrem. OK, tak jo, otáčím se na ně a koketně usměji. Muži se okamžitě začnou dívat jinam a pokračují v běhu na páse. Jsem chvilku zmatena. Když se mrknu náhodně na pravou stranu, vidím tam skákat přes švihadlo macatou dvacítku bez podprsenky!! Došlapu a odcházím. Napsala jsem to trochu vtipně, ale mě to moc vtipný nepřišlo. Life is bitch!

Virtuální hřbitov

hrbitovNěkdy mě napadají myšlenky o smrti. O té mojí. Samozřejmě si na sebe dávám pozor, ale člověk nikdy neví dne, ani hodiny. Obě moje děti jsou už vyškoleny, že chci být zpopelněna a ten popel pak chci rozprášit z lanovky na Černou horu, na sjezdovku. Úplně vidím, že  až tam budou lyžovat nebo snowboardovat, tak si na mě určitě vzpomenou. Jenže háček je v tom, že bych vlastně chtěla hrob. A na něm  hezkou sošku. Chtěla bych, aby se o ten hrob děti staraly, aby tam dávaly svíčky, květiny, trochu rozjímaly, meditovaly i, aby si vzpomněly, co jsme spolu zažily. Ale nechtěla bych ten hrob mít zanedbaný. Co když budou děti bydlet jinde? Někde daleko a nebudou jezdit. Nebudou třeba ani ten hrob platit a pak moje ostatky skončí někde na smetišti? Pamatuji si, když jsem byla malá holka, tak mě hřbitovy hrozně lákaly a často jsem na ně chodila. Jednou jsem objevila kosti. Lebku a asi stehenní. Pořád to mám v hlavě. Asi někdo z rodiny zapomněl zaplatit složenku a babičku, nebo koho, vyhodili za hřbitovem na smeťák. Hrozné. Nedovedu si představit, že bych neměla klid ani po smrti. Chvilku jsem si myslela, že by ze mě mohl být třeba diamant. Co kdyby zamilovaný syn dal diamant (MNĚ) svojí přítelkyni a ta se s ním rozešla? Kde bych pak skončila? Tuto variantu jsem zavrhla. Moje rodina nedrží moc pohromadě a naši nebožtíci jsou uskladněni porůznu. Tu na zahradě, tu v obýváku, tu v kuchyni. Jen pár jich odpočívá na malvazinském hřbitově v Praze. Nevím přesně kde. Nemůžu za nimi jít a popovídat si, přinést kytku, smetáčkem odklidit spadlé listí a zapálit svíčku. Mrzí mě to. Ale často na ně myslím a zůstávají se mnou ve vzpomínkách stále. Klišé. Ale tak to je. Proto si svůj konec chci fakt dobře naplánovat. Nikoho neobtěžovat a nebýt na nikom ani po smrti závislá. Nebo bych si mohla udělat nějaký virtuální hrob a hřbitov. Stačil by klik a měla bych tam kytku, další klik by mohla být zapálená svíčka. Pořád přemýšlím, jestli ta sjezdovka není nejjednodušší řešení.

Tímto příspěvkem posílám pozdrav svým milovaným, co již odešli……

 

Raní boj o přežití

lollipopMísto semaforů máme v Trutnově na hodinu denně policisty. Stojí u škol a řidičům dávají znamení, kdy musí opravdu zastavit, nebo ty děti přejedou. Dlouho jsem si myslela, že je to zbytečné: přeci každý řidič ví, že na přechodě mají chodci přednost. Předpokládám totiž u řidičů jistou sociální inteligenci. (Nevím, kam na ty nesmysly neustále chodím.) Momentálně se v Trutnově opravují dva hlavní tahy. Raní a odpolední špička je skoro srovnatelná s velkoměstskou. Než přejedete naše miniměsto, je to skoro dvacet minut (dříve tak 4 minuty). Ráda práci policistů s pendrekem pozoruji. Připomíná mi to trochu úvodní představení letušek v letadle. Jsem přesvědčena o tom, že již poznám charakter a náladu policisty jen podle jejich dirigování. Někteří pohyby s radostí dotahují, dávají do nich určitou razanci a temperament, jiní jsou laxní, občas nepoznám, jestli jet nebo ještě ne, další jsou kreativní, občas probleskne i jistý taneční prvek a úsměv. Když jsme žili v Irsku, na přechodech u škol stály tzv. Lollypop ladies. Většinou se rekrutovaly z řad maminek dětí, které do přilehlé školy chodily. Mají na sobě žlutou zářivou kombinézu a v ruce ohromnou stopku – podle té se i jmenují – Lízátkové dámy. Dnes mě napadlo, že u nás by Lízátkové dámy neměly šanci a byly by společně s dětmi často účastníky dopravní nehody. Respekt prostě v Trutnově budí u řidičů jen policisté. Gentlmenství neexistuje, když se k tomu přidá ještě nějaká ta frustrace a ranní spěch, raději nedomýšlet. Ráno jsem se potřebovala zařadit z vedlejší ulice na hlavní na křižovatce, kde žádný policista nestojí. Je k tomu potřeba jistá asertivita a odvaha hraničící s drzostí. Nikdo vás totiž jen tak před sebe nepustí. Přikládám fotografii hulváta, který mě hned po ránu počastoval nepěknými slovy, cituji: píčo, krávo a zvedl i prostředníček. Zařadila jsem se hned za něj a čekala na příležitost, kdy se kolona zastaví a já mu půjdu dát raní školení slušného chování. Vzala jsem si telefon a fotila si ho. Srab uhnul do vedlejší ulice. Měl kliku. Byla jsem tak nasraná, že bych mu totiž dala rovnou pěstí. Jsem holka ze Sudet a tady je to od konce války stále nejefektivnější řešení. IMG_3034

Budoucnost patří střízlivým – T.G. Masaryk

alkoholismus u detiNějak jsem v minulém víkendu nezaregistrovala, že Ptačí auta sochaře Rittsteina byla poničena, až nyní jsem v místním plátku našla titulek: „Trutnov – Ptačí auta sochaře Lukáše Rittsteina zcestovala bez úhony kus světa. O víkendu je však cestou z mejdanu poškodila zdejší dvaadvacetiletá žena.“ Na to jsem objevila další hrozivý článek v Týdnu – „Akce metla lidstva“, který oznamuje, že se zvyšuje počet dětí, které pravidelně konzumují alkohol. Statistiky uvádějí, že od roku 2002 stoupl počet patnáctiletých, kteří mají zkušenost s alkoholem, ze 70 na 94 procent. Mezi čtyřiatřiceti členskými zeměmi OECD jsme na špici ve spotřebě alkoholu. Čas od času registruji v médiích příběhy mladistvých, kteří se někde na párty opili,ostatní je svlékli (nebo sami se svlékli povzbuzeni alkoholem) a pak vyfotili a poslali fotky na sociální sítě. Hodně dětí tuto ostudu nepřežilo – spáchali sebevraždu. Tolerance k alkoholu je v Čechách opravdu velká. Pivo je v některých hospodách dokonce levnější, než kdejaká limonáda. Mám kamaráda, který vůbec nepije a vždy má útratu, z nás ostatních pijanů, největší. Veškeré hudební festivaly, které navštěvuje především mladší generace, jsou finančně podporovány firmami, které alkohol vyrábějí (snad kromě jednoho – Mezi ploty). Sama si dobře pamatuji, co jsem dokázala, když jsem se posilnila nějakou tou skleničkou. Raději ani nebudu psát, naštěstí mě ale nikdo nevyfotil a pak na sociální sítě fotku nevyvěsil. Rozhodla jsem se, že nenechám prevenci pouze na škole a že s ní začnu okamžitě v rodině. Na synovi  pozoruji jisté známky počátku puberty. Třeba ještě není pozdě. U nás doma CHLAST skončil. Přátelé, těšte se na Vánoce – budu likvidovat bar i vinotéku. Chci pro sebe i děti střízlivou budoucnost.UFFO Trutnov

Čína a my

cinsky prezident v LondyneZítra přijíždí do Británie na státní návštěvu čínský prezident. Konzervativní vláda Davida Camerona chce využít tuto cestu pro další utužení vzájemných vztahů ( a hlavně obchodu) s komunistickou zemí. Královna uspořádá při této příležitosti státní banket, jak je v království zvykem.  Princ Charles se nedostaví, soukromě s čínským prezidentem poobědvá a dá si čaj ve svém soukromém sídle. Tolik ve zkratce média. Minulý týden jsem v Reflexu četla rozhovor s Milošem Zemanem. Zde torzo rozhovoru o zahraničním politice :Ve své zahraniční politice se snažíte vytvářet různé mosty – mezi Českem a Čínou, Západem a Ruskem, diplomaticky se angažujete v Sýrii. Co je cílem této koncepce?
Za nejdůležitější považuji Čínu, jež podle určitých predikcí ekonomicky předstihne do tří let Spojené státy. Čína, to je obrovský trh, a kdo na něj přijde první, bude mít komparativní výhodu. Kdo se bude neustále zaklínat lidskými právy a stýkat se s dalajlamou, přijde, až bude to nejlepší vybráno. Ostatně, Vy jste si všiml, že Obama se v přátelské atmosféře sešel s čínským prezidentem. Když jsem se s ním dvakrát setkal já, tak náš milovaný a jako obvykle neinformovaný a neinteligentní český tisk ostře protestoval.

Tento příspěvek píšu na počítači, který byl vyroben v Číně a celé dopoledne jsem strávila telefonováním z přístroje, který byl také vyroben v Číně. Kam se kolem sebe podívám, všude samý čínský výrobek. Co s tím? Můžu říct o prezidentovi, že je to vůl, když řekl výše uvedený názor? Je to vůl, že do Číny jezdí? Nebo je to asertivní vizionář a ví, co dělá? Kdo chce bojkotovat Čínu, ať okamžitě vyhodí svůj telefon a počítač z okna.

 

Lucie B. – chci být taky imigrant

dún laoghaireJsem v Irsku. Před pár lety, ač jsem tu strávila krásné chvíle, jsem se na Irsko velmi naštvala a sama sobě i jemu slíbila, že už jsem tu naposled. Velkým překvapením pro mě tedy bylo, jak šťastná jsem byla, když jsem se ocitla v Dublinu a všechno pro mě bylo tak strašně známé a blízké a příjemné. Stav bych připodobnila k tomu, že se názorově rozejdete s kamarádkou nebo kamarádem ze střední školy, na čas ji/jeho naprosto ignorujete, často i pomlouváte a pak když se za nějakou chvíli zase potkáte, pokračujete v přátelství, jako by se nic nestalo. Dublin, speciálně ta jižnější část, je pro mě taková jistota. Dokonce taková, že už teď vím, že bych tu na čas zase mohla bydlet. K chytrému: kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem, bych ještě přidala: kolik máš domovů, tolik nemáš okovů. Místo svého domova jsem změnila třikrát. Z Prahy do Krkonoš, z Krkonoš do Irska a pak zpět…Po tomto skvělém výletě jsem nakopnutá znovu ke stěhování. Ještě jednou bych si to chtěla vyzkoušet. To znovuobjevování jistot, jako je pošta, obchod, opravna, restaurace a tělocvična. Ano, ještě jednou mě čeká stěhování. Jen je třeba dobře vybrat v této zajímavé době bezpečnou destinaci.IMG_2975

 

Myslet jinak

myslet jinakMinulý týden jsem byla nakažena infekcí – Myslet a konat jinak. Není jednoduché ze dne na den změnit lety naučené chování, ale vzhledem k tomu, že mám ráda nové výzvy, zkouším to. Velmi zásadně jsem přistoupila ke změně myšlení ve vztahu k státu a dnes jsem si zašla na Úřad práce. Skončila mi mateřská dovolená. Než se rozkoukám, čím se budu profesionálně zabývat v dalších x-letech, zkusím se zařadit po bok dalších nezaměstnaných a nechám si státem ještě chvilku platit sociální a zdravotní pojištění. Před pár lety byl pro mě ten, který prošel brány Úřadu práce, outsider a povaleč. Nyní zde stojím já a jako povaleč si nepřipadám, outsider vůbec ne.  Přijetí nebylo příliš vřelé, ale nebrala jsem to osobně. Vyplnila jsem pár dotazníků a k mému překvapení jsem byla první na řadě. Další překvapení bylo, že i tak jsem si musela dost počkat. Zřejmě si tu myslí, že všichni bez práce čekání zvládají s radostí a bez stresu. Stres se dal všude krájet, také jsem si všimla, že většinou všichni nezaměstnaní zapomněli chodit se vzpřímenou páteří a byli bez úsměvu. Ano, úsměv je to, co jsem na té chodbě dlouhé postrádala. Bojovala jsem proti stresu úsměvem a několika svým nezaměstnaným kolegům jsem rozdala propisky (neměli bez nich jak vyplnit dotazníky). S dotazníkem jsem musela projít ještě jednou procedurou, kde jsem našla nekonečnou frontu. Už jsem toho myšlení jinak a Úřadu práce měla celkem plné zuby a tu frontu jsem celou předběhla. Myslet a konat jinak zase začnu, ale až zítra. I tak jsem si to užila. 🙂

Kartářka

kartarka

Nechodím ke kartářkám, nevsázím sportku, nechodím ani léčitelům různým, třeba těm, co pracují s energiemi. Neberu vůbec žádné prášky, nepoužívám pravidelně brufen, ani paralen, ani antidepresiva. Když je mi nějak víc ouvej, tak přetlak a smutnou náladu řeším sportem, když to nepomůže, vezmu si víno. To pomůže vždy. Proto nemůžu pochopit vůbec svoje chování během pátečního večera. Docela jsme měli za sebou hodně úspěšný týden, tak jsme si s manželem udělali takovou malou soukromou oslavu. Nějak se nám protáhla. Nevím jak, ale najednou se přede mnou v televizi objevil pořad Volejte věštce! Nenapadlo mě nic jiného, než na uvedené číslo zavolat, po několika dlouhých minutách, kdy jsem si vyslechla, jak která bylina je dobrá a na co, jsem se ocitla v přímém přenosu. Jakási věštka házela neuvěřitelnou rychlostí na stůl karty a na můj dotaz velmi rychle odpověděla, nebyla jsem s odpovědní plně spokojená, tak jsem zavolala znovu. Vždycky, když už jsem se chtěla zeptat na nějakou jinou věc, mě vypojila. Toto nebezpečné chování se u mě projevilo po požití alkoholu. Za svoji nezodpovědnost budu potrestaná celkem vysokým účtem za telefon v příštím měsíci. Každopádně by mě zajímalo, jak je možné, že ta paní, která mě nezná, slyšela moje slova po telefonu a asi po sedmičce bílého vína, docela šikovně a tak nějak k věci ,odpověděla? Nechápu! Snad pochopím nad fakturou z Vodafonu, že volat na ty zvláštní čísla začínající devítkou, je hovadina!

Zbytečná smrt nikomu nesluší

kotatkoCelé dopoledne mi práce šla vyloženě od ruky, všechno mě bavilo, telefonáty se spolupracovníky mě zase ubezpečily, že moje práce má smysl a prostě: že život je fajn. Pak jsem musela do Trutnova na Katastr, kde mi milá úřednice sdělila, že výpisy se vydávají  pouze v pondělí a ve středu, jinak musím na poštu. Ha, zajímavá logika. Byla jsem ale tak pozitivně naladěna, že jsem ten nesmysl ani nekomentovala a vydala se na poštu, ta cesta mi za to totiž stála. Moje několikaleté úsilí si nenechám zkazit. A pak se to stalo! Něco hrozně malého, ale většího než myš, se divně plazilo po ulici. Koťátko!! Plazící se koťátko. Patrně mu někdo přejel nohy. Rychle jsem zkontrolovala, jestli nemohlo vypadnout odněkud z okna, ale všechna v okolí byla zavřená. Lidé už se začali zastavovat. Koťátko na rozdíl ode mě nevědělo, že čím víc lidí na něj bude zírat, tím menší je úspěšnost jeho záchrany. No, zkrátím to. Došla jsem pro něj a když jsem si ho vzala do ruky, tak jsem věděla, že je s ním něco hodně špatně. Koťátko srdceryvně mňoukalo a očička se kalila. Řekla jsem mu, že jestli to přežije, tak si ho necháme. Cestou k veterináři jsem si k němu vybudovala docela silný vztah. Povzbuzovala jsem ho, jak jsem mohla. Mňoukalo a mňoukalo. Vtrhla jsem rovnou do ordinace, doktor ani moc nenadával….vzal stetoskop a pak se mě jen zeptal, jestli jim ho tam chci nechat ….do kafilérky. Tak jsem ho tam nechala. Bylo mi smutno. To kotě někdo vyhodil z auta v centru města. Jiná varianta není. Když už má někdo řidičský průkaz, tak už snad musí mít trochu mozek, ne??? Přitom kousek je útulek a o další kousek specializovaný kočičí útulek. Vím, že smrt k životu patří, ale tohle byla smrt zbytečná. Noname koťátko, R.I.P.! Tento příspěvek patří jenom tobě.

Barnevern vs. OSPOD

stastne diteBarnevern, v překladu – ochrana dětí,  je instituce v Norsku, která zajišťuje sociálně-právní ochranu nezletilých dětí a mládeže, to víme v České republice už všichni. Barnevern se stává pomalu i synonymem pro bezpráví, beznaděj a nenapravitelně zničené lidské životy.  Víte, jaký je rozdíl mezi českým OSPODem (orgán sociálně právní ochrany dětí) a Barnevernem? V sebevědomí pracovníků, kteří v organizacích pracují. V České republice OSPOD zatím řeší pouze to, jak čisté má dítě tričko a jestli má ostříhané nehty. Větší zodpovědnosti se totiž bojí.  Když už se najde nějaká odvážná sociální pracovnice/pracovník, bývá často velmi bolestně klepnuta přes prsty a příští odvahu si nechá v rámci udržení rodinného standardu, tedy výplaty, raději pro sebe (osobní zkušenost). Další rozdíl je v tom, že se kolem odebíraných dětí ZATÍM netočí tak velký byznys, jako v Norsku. Až dostane česká sociální pracovnice/k  tučný bonus za každé odebrané dítě, sebevědomí pracovnic/ků se okamžitě zvedne. A teď, který systém je lepší? Norský nebo český?