Nechci doma tlusté dítě IV

29.09.2008 perth western australia australia

Otevřeně přiznávám, že přechod z „normální“ na zdravou stravu není jednoduchý. Googluji skoro pořád, ale ani překrásné fotografie u receptu nezaručí, že se děti budou oblizovat stejně jako při mých tvarohových jahodových knedlících, které jsem z našeho jídelníčku vyloučila. Někdy jídlo ani nedojedí. Naštěstí má moje kamarádka neustálý přísun čerstvých krkonošských borůvek, takže většinou končíme u nějaké borůvkové dobroty. Borůvky samotné, s bílým jogurtem a nebo s banánem ve smoothie. Děti mají roztomile modré pusy a zuby. Starší syn se dokonce strašně těší do školy, že se konečně ve školní jídelně nají. Dnešní pohankovou sekanou jsem nejedla už ani já. Moje práce začíná však být konečně vidět. Mladší synek celkem výrazně ubyl v pase a v tvářičkách a dokonce mu jsou i jedny kraťasy velké. Denně nachodíme kolem patnácti kilometrů. Opravdu moc děkuji tomu, kdo vymyslel to chytání Pokémonů, neb jen tak by to sotva bez remcání ušli. Včera jsme při procházce nasbírali koš hub. Odnesli jsme ho kamarádce, která má restauraci. Děti si příkladně za odměnu nevzaly zmrzlinu ani kolu, ale vodu s bublinkami. Cestou domů jsem zaslechla, jak si synek pobrukuje: Já miluju Kaufland, je to můj svět, který mám rád. Já rád žeru banány, sušenky a salámy…. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Nechci doma tlusté dítě III.

mrkevAby nedocházelo k závistivým pohledům, kdy naše děti s mrkví v ruce mlsně pokukují po bratrancích, kteří v nich svírají tatranky, nabídla jsem, že připravím společný oběd. Květáko-mrkvové pyré s batáty a krůtím masem. Naše návštěva však moji zdravou verzi obědu odmítla a z kuchyně se line vůně buřtguláše s vegetou. Při přípravě oběda, kdy nad buřtgulášem zvítězil odér vařeného květáku, jsem měla čas přemýšlet o toleranci a úctě k druhým lidem. Rozhodli jsme se postupně změnit stravu v naší rodině, jelikož si plně uvědomujeme, že jsme, to co jíme a že jsme zodpovědní za zdraví nejen naše, ale i našich dětí. Musíme však respektovat rozhodnutí druhých. Můžeme vydat zákaz vnášení sladkostí, salámů a řízků do našeho domova? Jasně, ale okruh našich známých se možná tímto rozhodnutím zmenší. Chceme se přátelit s lidmi, kteří mají rádi cukrovou vatu, špekáček a místo po křížale sáhnou po osoleném brambůrku? Jsou ti, co dají přednost zeleninovému salátu lepší, než lidé milující Mc Donalda? Každopádně rada pro ty, kteří se vydají na cestu se zdravou stravou v batohu: není jednoduché dětem vysvětlovat, že nemůžou bonbon, když ho sami máte v puse.

Nechci tlusté dítě – II.

tlusté dítěPřijela k nám na prázdniny rodina mého manžela. Sestřenice, muž a dva kluci. Mám to ráda, děti blbnou a my se na ně šťastně díváme z dálky – od grilu. Letos to má jediný háček. Moje děti zrovna přecházejí na režim zdravá výživa – redukční program. Potřebuje to jen jeden, ale basu držíme všichni. Nechceme doma tlusté dítě.  Až teď zjišťuji, jak nezdravě všichni kolem nás jedí a jak těžké je pro nás, speciálně pro děti, odolat. Nezdravě stravující  nás vůbec nerespektují! Před našimi zdravými dětmi se cpou čokoládou a sušenkami narvanými palmovým olejem a cukry. Zatím to tedy nesou statečně. Navrhuji, aby se borůvkový koláč osladil stévií, místo oleje slunečnicového nabízím náhradu ve formě kokosového, pšeničnou mouku pak vyměnit za rýžovou. Nemám úspěch. Borůvek není takové množství, abychom z něho vytvořily koláče ve dvou verzích. Táák a ještě drobenku! To je konec, totální energetická nezdravá sladká bomba. Jestli děti nevydrží ten tlak, půjdeme si  ještě trochu zaběhat po lese. Návštěva vytahuje z auta bednu coca coly. Naše děti, které pijí již nějakou dobu pouze vodu, začínají být viditelně nervozní. Zdravotní režim jim ještě úplně nepřešel do krve. Navrhuji návštěvě, aby si dali kolu do pokoje a chodili si ji pít tam.  A jdou se péct buřty! Omastek návštěvě ukapává do ohně a pekelně syčí. Naše děti mají napíchnutá na klackách jablka a doufají, že jim spadnou do plamenů.  Přicházím slavnostně s tvarohem a jahodami, jako sladkou tečkou na závěr.  Děti jsou pryč. Najdu je všechny u návštěvy v pokoji, jak do sebe šťastně lijou kolu………….

Nechci tlusté dítě!

tlusté dítěDocela dlouhou dobu jsem zavírala oči nad obezitou mého synka. Je to totiž takový roztomilý blonďatý andílek. Manžel se v synovi vidí a zabil by každého, i mně, kdo by křivě nejen o synovi promluvil, ale se jen podíval. Jenže těch pohledů začalo přibývat. Troufám si napsat, že my s manželem a dalšími dětmi, jsme totiž všichni štíhlí. Nebylo jednoduché synovi, ale hlavně manželovi vysvětlit, že skutečně nástává konec cocacoly a jiných sladkých hnusů, konec čokoládiček, pudinků, pacholíků, kostíků, taky bonbonků, taky muffinů, perníčků a croissantů. Viděla jsem, že manžel se málem rozbrečel. Když jsem mu ukázala číslo, které se objevilo na váze a srovnala s tabulkami, dal mi konečně za pravdu. Od té doby už jen pořád něco krájím a míchám, protože základ je jíst málo, zato ale skoro pořád. Tak vymýšlím, jak udělat něco jako kostík a pribiňák, ale ve zdravé variantě. Jak udělat zdravý řízek a jak zdravý perníček, aby pokrmy neměly ten zdravotní ocas. Náš malý milovník čerstvého chlebíku s máslem se totiž jednoduše zamiloval pouze do zdravotního bezlepkového, kde pět malých krajíčků stojí  stovku. Jinak mu skoro nic nechutná. Naše kuchyně je teď prosta cukru, pšeničné mouky, musela jsem vyměnit, rozumějte vyhodit, skoro všechno. Nechceme, abychom my mohli a on jen smutně slintal. Dnes jsme měli k večeři bramboráčky z ovesných vloček na pečícím papíru. Nebylo to špatné, ale jedli jsme je jen my s manželem. Dětem kručí v břiše a odmítly i řecký jogurt s chia semínky a rozsekanými jahodami a borůvkami. Bude to boj. Snad to nějak zvládneme ve zdraví. Nervozita v rodině by se totiž dala krájet. Tři hladové děti nevěstí nic dobrého. Doufám, že na nás nevlítne sociálka. Nevíte někdo, jak zdravě připravit kachnu se zelím a knedlíky?  Je to našeho broučka nejmilovanější jídlo, tedy společně s řízkem.

Koupila jsem si už hrob (ve slevě)

hrobKoupila jsem si hrob. Dokonce i s pomníčkem. Představte si, že u nás na hřbitově jsou hroby možné zakoupit i s nebožtíkem a dost se slevou. Hrob je na skvělém místě, je z něj pěkný výhled do kraje. Mám z té investice docela i radost. Nájem jsem zaplatila na sto let dopředu. Za sto let uvidíme, kdo břemeno platby převezme, protože to už nebudou naživu ani moje děti. Možná nás všechny někomu prodají se slevou, stejně tak, jako dnes mne. Takže já jsem ode dneška majitelka hrobu s cizí a hodně starou mrtvolou. Někdo mě asi bude po smrti vlastnit. Děsivé. Docela by mě zajímalo, jestli je hrob možný exekučně zabavit, a když ne teď, tak jestli se o tom do budoucna náhodou nepřemýšlí. A spadal by do té exekuce jen hrob s pomníčkem, nebo i „vnitřek“? Čím víc o své dnešní investici přemýšlím, tím víc mi přijde zbytečná. Měla jsem si raději nechat udělat nová prsa!

Střídavé manželství

střídavé manželstvíAlice se vdávala kolem dvacítky, jak to kdysi bylo běžné. V dvaadvaceti se jí narodila dcera. Manželství bylo víceméně bezproblémové přes čtvrt století. Alice je velmi pragmatický člověk, který stojí pevně nohama na zemi a svůj život si sama dobře umí řídit. Co se ale najednou nestalo? Na jednom třídním sraze potkala po letech spolužáka a zamilovala se. Úctu, respekt a jistou formu lásky (prozradila mi, že „takovou bratrskou“) cítila i k manželovi.  S manželem již přes deset let nesdílela lože a zatím ještě nebyla připravena na život v celibátu. Brzy její nový vztah vyšel najevo. Manžel s dcerou se na ní naštvali, řekli jí že „špatná“  a přestali se s ní bavit. Co je vlastně špatného na tom, když chce být člověk šťastný? Alice jakoby omládla o několik let. S novým přítelem si pořídili byt a začali spolu  pracovat a cestovat. To, co si celý život přála, se jí začalo plnit. Časem se jí začalo stýskat po své rodině. Navštívila je a poprosila, jestli by se nemohla zase vrátit. Když mi vyprávěla svůj příběh, který ji potkal na prahu padesátky, kroutila jsem hlavou. Samozřejmě již nemoralizuju, nemám na to už věk. Vím, že život není černobílý a opravdu se může přihodit všechno. Mám teorii, že čím jsme starší, tím víc máme odvahu žít podle sebe, ne podle druhých. Příběh ještě neskončil. Alici se za pár měsíců začalo stýskat i po své nové lásce. Vyřešila to tak, že týden je „doma“ a týden jinde. Štěstí to rozhodně není, protože vidí, jak to jejího manžela ničí. Oba se však mají natolik rádi, že se rozhodli, zkusit žít ve střídavém  manželství. Nechtějí se o sebe připravit. Zatím to „funguje“. Kdyby mi bylo dvacet, možná i třicet, tak bych ji šmahem odsoudila za to, že zničila „funkční“ rodinu. Možná bych ji i řekla, že je sobecká a myslí jen na sebe. Jenže je mi 40+  a vím, že žijeme jen jednou. Abych řekla pravdu, tak nejvíc obdivuji jejího manžela. Pravděpodobně o něm někteří mohou smýšlet jako o paroháči, ale u mne má palec nahoru!

Den kamarádek

den kamarádekVčera jsem celkem dlouho telefonovala s jednou svojí kamarádkou. Myslela jsem si totiž, že manžel po obědě usnul. Když je doma, omezuji telefonní hovory na minimum, protože mě pak nebaví neustále vysvětlovat, o čem si to hodinu povídáme. Prostě tomu nerozumí. Když jsem dotelefonovala, přišel, díval se na hodinky, trochu do nich zapichoval prst, kroutil hlavou a nechápal, proč jsem byla čtyřicet pět minut na telefonu s někým, kdo byl celé dopoledne u nás na celkem dlouhém „kafi“. Pak mi s  vážnou tváří sděli, že je mu líto dne, kdy zavedli operátoři tarify pod názvem NEOMEZENÉ VOLÁNÍ. Vůbec nechápe, kolik od té doby naše rodina ušetřila. Ani nevýhodný tarif mě od komunikace s kamarádkami totiž nezastaví. Navrhuji zavést Den kamarádek! Úplně by mě to bavilo, mám miliony nápadů, co by se v ten den dělalo, jaké bychom zavedly zvyky a tradice a prostě by to bylo fajn. Bez kamarádek by byl totiž náš život velmi smutný.  A mohl by být třeba 23. července. 🙂 a nebo 1.8.