Babičky-dušičky

babovka ze spaldove mouky

Nemám nějak potřebu spánku. Posledních deset let spím kolem pěti hodin denně. Když jsem byla mladší, tak mi nedělalo problém se válet v posteli třeba celý den, nebo aspoň do oběda. Noční čas miluju, ale je čím dál tím těžší ho nějak smysluplně využít, když musím být celkem potichu. Nesmím budit ostatní členy rodiny. Dnes vznikla špaldová bábovka, doufám zdravější. Je tam jogurt, třtinový cukr, máslo, jablka, vejce, vlašské ořechy, rozinky, bezfosfátový prášek do pečiva. Ještě jsem vzniklý produkt chtěla potřít bezlepkovým čokoládovým pudinkem, ale už to nedám. Včera byly Dušičky. Vzpomněla jsem si na babičky. Obě byly Marie. Jedna byla absolventkou „rodinky“ a uměla okolo domácnosti úplně všechno. Škola ji opravdu na život v domácnosti připravila. Děda nechtěl, aby chodila do práce. Vůbec se mu nedivím. Druhá Marie, byla první majorka v České republice. Byla to holka z vesnice, která se ocitla v Praze a asi byla dost ambiciozní. V roce 1968 ji prý chtěli lidé z Ovenecké ulice v Praze 7 pověsit na klandr. Já jsem ji měla nade vše ráda. Prý se po tom 68 trochu vzpamatovala, ale moc tomu nevěřím. Její maminka se starala o faráře a o faru a kostel v malé vesnici Vitice, kousek od Lipan, kde proběhla ta slavná bitva v roce 1435.Pamatuji se, jak jsem ráda s prababičkou do té fary i do kostela chodila, když už pak nebyla, tak jsem aspoň chodila na hřbitov, kolem kostela rostly lesní jahody a já jsem si je trhala. Smrděly stejně, jako kostel. Pro mě, jako dítě. Ale stejně lesní jahody moc nemusím. Připadá mi, že vyrostly na hrobech. Babičku, komunistku, jsem měla nějak ráda víc. Nenutila mě moc pracovat, ta druhá pořád. Prý abych byla potřebná. Babička z rodinky přijela do Čech, coby pětileté děvčátko z Lince. Neuměla říkat „R“. Vzpomínala často, jak se jim tady lidi kvůli původu a neznalosti jazyku smáli. Když umírala, mluvila jenom německy. Druhá babička si vzala dědu, který přijéchal do Čech z Ukrajiny. Vzal s sebou i maminku, která se nikdy česky nenaučila. Pamatuji se, že žili všichni pohromadě. I tenkrát v sedmdesátých letech pro ni udělali v Praze vejminek, než ji dali do domova důchodců, zemřela, když jí bylo 98.Tahle prababička mě asi v pěti letech ukázala prvně svoje prsa, ale hodně povislá a od té doby s tím mám docela problém. Nechci mít takhle povislá prsa. Naštěstí jsem zjistila, že se dají vylepšit pomocí samolepky nebo můžu jít na operaci. Každopádně na všechny tyto ženy často myslím. Jsem jejich klon. Mám je velmi zidealizované, stejně jako sebe. Moji historii mi nikdo nevymaže. Jedna z prababiček se jmenovala Anastázie, druhá Jelena. Snažím se tu naši rodinnou historii tvořit pěkně dál. Dneska jsem si o vás všech povídala s dětmi. xxx

IMG_3139

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *