Jedna vlastně milá sms zpráva a může pěkně zničit vztah

Couple lying barefoot in bed under the blankets

V noci mi přišla sms zpráva. Chtěla bych napsat citoslovce, které zprávu oznámilo, ale popsat jednoduše nejde. Před pár lety bych mohla napsat „PÍP“, ale takový zvuk už mi telefon neudělá. „Kdo ti to píše, takhle pozdě?“, zeptal se manžel. „Nevím, tak se podívej“. Opravdu mi to nebylo jasné, protože od té doby, co jsou skoro všechny moje kamarádky znovu vdané, nebo znovu zamilované, tak už mě v noci nikdo nebudí. Otočila jsem se na bok a spala dál. Když jsem se ráno probudila, manžel byl pryč,  postel se mi zdála zvláštně studená. Divné, neříkal, že ráno něco má. Rádi spolu v létě snídáme pod pergolou. Při svých ranních rituálech jsem si vzpomněla na noční záhadnou sms zprávu. „Miluju tě krásko má, už se na tebe moc těším, tak dobrou noc“. Okamžitě volám zpátky na mně neznámé číslo, chci se ubezpečit, že šlo o omyl. Sympatický hlas byl velmi smutný, že se v noci spletl a poslal zprávu na cizí telefon, jeho láska šla spát bez těch pár hřejivých slůvek. Jak je možné, že se odesilatel spletl? To svoji lásku nemá uloženou v paměti telefonu? A co je mi vlastně do toho? Průšvih a to pěknej, mám já. Zprávu pro všechny nevěrníky a nevěrnice – prosím, před odesláním zamilované nebo jinak intimní zprávy, zkontrolujte si pořádně všechny údaje. Děkuji.

Trefa do černého!!!!

IMG_0125Konečně to na horách vypadá jako na horách. Všude bílo, všechny sjezdovky sjízdné a samozřejmě prašan. Vyrazili jsme hned po škole na snowboard a bylo to velmi dobré rozhodnutí. Počasí naprosto perfektní, modré nebe, sluníčko. Ideální den. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zanedlouho nechám vytočit do nepříčetna. Dlouhodobě jsem na sobě nechala dříví štípat, často nabízela kompromisy a prostě si nechávala, jak se říká lidově „srát na hlavu“. Pak jsem se divila, co všechno si ke mě lidi dovolí. Poslední dobou  sama sebe mile překvapuji, k jakému obratu v komunikaci došlo. Byla na mě drzá jedna mladá slečna, hodně drzá. Při konfliktu se snažím nebýt na druhého člověka hrubá, není to totiž moje přirozenost. Spadla mi brada, snad jsem neotevřela překvapením pusu, ale pohotově jsem ji setřela. „Milá dámo, nebudu se bavit s někým, jehož  měsíční výplata nedosahuje hodnoty mého spodního prádla“. Jo, to se mi dnes opravdu povedlo! Miluju okamžiky, kdy na sebe můžu být pyšná, že jsem zareagovala dobře okamžitě a ne až za rohem. IMG_2105syn a náš trenér George

Dívčí válka – příběh třetí, Milostný mnohoúhelník

madonnaCo si zasadíte, to sklidíte. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Všichni to víme a vůbec si nedáváme pozor na to, co zaséváme. Nechť příkladem je povídka o tom, jak opravdu dávat pozor na ty naše sazeničky.

Příběh z našeho města začal před mnoha a mnoha lety. Znám ho z vyprávění všech zúčastněných, ale i nezúčastněných osob.  Po prvé jsem ho  zaslechla u Lucerniček od Majky, protože ta bývala velká kamarádka s Jaruškou i s Luisou a samozřejmě i s Honzou. Vždycky jsem si sice myslela, že úspěchem dobré barmanky je její mlčenlivost, ale to neplatí u nás ve městečku. Takže rada pro ty, kteří se do maloměsta či vesnice teprve chystají je: co chcete, aby se vědělo se říká a opakuje, co je TOP SECRET, fakt mlčet, jinak všechno všichni vědí do druhého dne a ještě zformátováno dle IQ barmanky, číšníka či hospodského. Kdo říká, že umí mlčet, většinou ještě téhož večera použije všechny možné sociální sítě k tomu, aby se to o vás rozneslo rychleji 🙂 .

Jaruška byla za mlada opravdu pořádná krasavice. Dlouhé štíhlé nohy, krásný zadeček. Roztomilý obličejík rámovaly havraní kadeře. Potkala se s Honzou a zamilovali se do sebe. Láska to byla jako trám. Honza se ale asi necítil dostatečně chlapácky, že by měl jen jednu milou a občas se zamotal do nějakého dalšího vztahu, asi nejhorší to bylo s dcerou Danči, Míšou. Míša se jen tak nedala, sice jí bylo teprve 18, ale zachtělo se ji jít pod čepec a mít nějakou jistotu, asi.

Jaruška konfrontaci s Míšou neustála a chtěla skočit z okna. Naštěstí ji Honza v poslední chvíli zadržel. Někde tam asi začala v Jarušce klíčit nedůvěra v jejich vztah a kde se vzal, tu se vzal, objevil se v Jaruščině životě Karel, mladý, perspektivní podnikatel, bohužel již několik let žijící se zatím nic netušící Káťou. Honza se začal o budoucnost s Jaruškou bát a poprosil ji o ruku.  Té to neuvěřitelně zvedlo sebevědomí a Karel se do ní zamiloval ještě víc.

Honzovi bylo trochu divné, že se Jaruška nepodílí na svatebních přípravách, ale pak si to vysvětlil, že je to její první a nemá žádné zkušenosti a jeho už je to třetí, tak ho bere za profesionála. Jaruška svatbu nějak přežila a svatební noc už trávila v Karlově náruči. Ten nelenil a překvapenou Káťu ze dne na den vystěhoval. Manželství Jarušky a Honzy bylo do měsíce rozvedeno. Honzu a Káťu čekaly bezesné a nešťastné noci a tak se rozhodli, že osudu budou čelit společně. Bohužel nebo bohudík štěstí všech nemělo dlouhého trvání. Káťa se vrátila zpět ke Kájovi, Jaruška zůstala na ocet a Honza objevil novou lásku, ambiciózní studentku Luisu . Do roka a do dne se Kátě a Karlovi narodila Karolínka a …….jestli si myslíte, že Honzovi a Luise  též, tak jste na omylu.

Honza si pořídil dítě s Jaruškou, aniž by o tom Luisa věděla. Nevýhoda malého města je, že neudrží žádné tajemství. Chudák Luisa se od Majky v Lucerničkách o již pokročilém těhotenství dozvěděla a byl oheň na střeše. Spočítala si, že dítě bylo počato, když byla s kamarádkou (Petrem) na dovolené u moře.  Honza skončil na antidepresivech a Jaruška trávila těhotenství v partnerské izolaci. Tolik věřila, že se k ní Honza vrátí, ale Luisa měla s Honzou jiné plány. Narození Janičky však změnilo hodně lidem životy. Jaruška žije sama s Janičkou, Luisa si ze vztahu odnesla roztroušenou sklerózu a Honza? Ten si našel těhotnou Pepinu a vychovává s ní její dvě děti.

Už to vypadalo skoro na happyend, ale bohužel. Karlovi se přestali líbit ženy 40+, našel si 20+ a Káťu zase odstěhoval. Jediné, co Kátě z velké a skoro dvacet let trvající lásky (s přestávkami) zůstalo, je pevné a vysportované tělo, které jí všichni závidí. Myslela si, že je to jeden z klíčů úspěchu jejich vztahu. Proto málem omdlela, když uviděla novou Karlovu 20+ – k  jejímu velkému překvapení má prdel jak štýrskej valach.

Takže: u 20+ na velikosti zadku nezáleží, některým mužům jde u 20+ o IQ a smysl pro legraci.

 

Dívčí válka – povídka druhá, Podnikatelky

bez názvu (26)

Hodně lidí se strachuje, co ještě zajímavého vypadne z pana Babiše, aby se dostalo více peněz do státní pokladny. Úplně tomu rozumím. Hodně lidí na státu umí  parazitovat, takže je tam prostě pořád málo a je samozřejmé, že některé skupiny obyvatelstva se podporovat musí. Hlavně se modlím za to, aby alespoň zdravotnicví zůstalo na stejné úrovni, jako je v současnosti. Když někdo na zdravotnictví v Čechách nadává, okamžitě bych ho vyslala na pár měsíců do nějaké kapitalistické ciziny, to by se po první chřipce vrátil s pokorou a šel by líbat zem před první nemocnici nebo středisko.

Systém se dá vždycky obejít.To by musel být Babiš génius, nebo plošně zavést  čipy do hlavy, které by reagovaly okamžitě na určitá slovní spojení zaměřené na byznys, peníze v hotovosti, převody a kdoví co ještě. Byly by propojeny s finančními úřady, kde by vše kontrolovaly roboti a i ti by pak rozdávaly sankce. Jedině roboti, lidský zdroj je náchylný k chybám a korupci.

V našem městě je spoustu podnikatelů a podnikatelek. Ne všichni jsou ale tak podnikaví a kreativní, jako skupinka děvčat, která si začala vydělávat peníze úklidem. Nepotřebují ani IČ, ani bankovní účet, ani webové stránky. Nepotřebují se prezentovat nikde a byznys frčí. Danuška, Emily a Zuzanka jsou dlouholeté kamarádky na život a na smrt. Dokonce i mateřskou dovolenou si holky naplánovaly společnou. Na této jejich dovolené je napadla jejich podnikatelská aktivita. Jak všichni víme, je těžké rozjíždět firmu bez počátečního kapitálu. Ale holky vymyslely skvělou strategii. Kočárek se hodil jako dobrý úkryt ukradeného zboží z různých obchodů a obchůdků. Holky jsou milé, umyté, maminky jak ze žurnálu, nikoho nenapadlo, že by mohly krást. Takto, rozhodně si nemyslím snadno, získané produkty pak prodávaly na mimibazaru. Nechtělo to jen mít, jak se říká,  filipa, ale taky silný žaludek. Některé z těch krámků, které navštěvovaly, vlastnily jejich kamarádky. Víte kolik zboží se vejde do tří kočárků?

Děti odrostly, kočárků nebylo třeba a tak si rozjely uklízečskou firmu. Kapitál už měly, sice něco proinvestovaly do značkových oblečků, ale stále dost jim zbylo na vysavače a jary. Holky začaly uklízet. Levně a načerno, peníze na ruku, bez smluv a závazků. Co se jim nedá vzít, je jejich opravdový smysl pro detail. Úklidy byly vždy na jedničku vyvedené. Časem si klienti začali všímat, že jim mizí věci. Lidé mají tendenci, nevím proč, ale i já to mám, začít obviňovat sami sebe (kam jsem ty lyže dala?). Není jednoduché se na někoho obrátit s otázkou: “ Emilko, nevzalas mi náhodou moje/manželovy/dětí lyže?“, speciálně na uklízečky, které po pár úklidech vědí, kolikrát spíte týdně s manželem, kdy máte menstruaci, kolik je záloha na plyn a elektriku, kde je vaše Achillova pata. Zmizelé věci z domácností se opět vesele a celkem dobře prodávaly na mimibazaru. Holky jezdily po světě, kupovaly si drahé oblečení (nepíšu vkusné), rozdávaly drahé dárky a kupovaly si lidi kolem sebe, aby měly více klientů. Šikovný projekt, že?

Holky s uklízecím byznysem již skončily. Nevím, jestli si někdo konečně doma nechal nainstalovat kamery a chytil je při činu – jinak bylo vždy tvrzení proti tvrzení a ony byly tři :), nebo svoje know how prodaly. Momentálně dělají pojišťovací agentky, chodí po domácnostech a vesele pojišťují. Ve městečku je je vidět málo, už asi kvalita jejich služeb přesáhla hranice našeho kraje. A jestli si myslíte, že jsou třeba zavřené, tak to nejsou. Proč jako? Neskončily ani u soudu. Je opravdu důležité najít si byznys projekt přímo na míru, aby vám osobnostně sedl a být lepší, než je konkurence. V tom tkví celé tajemství: VY BŘÍDILOVÉ!

V některých z dalších dílů vás seznámím s tím, co si o jejich výborných výsledcích z podnikání myslí jejich manželé. Mít doma úspěšnou podnikatelku je přece sen každého muže.

imagesZ81QE0P9

Jo, a nezapomeňte, že toto není návod na váš projekt, toto je povídka 🙂

Dívčí válka – povídka první, úvodní – Naše městečko

bez názvu (26)Bydlíme v čtyřicetitisícovém městečku,  kousek od hor a polských hranic, v bývalých Sudetech.  Měla jsem strašně ráda seriál Zdivočelá země, která jakoby lehce popisoval poměry u nás. Hlavně ty první díly. SUDETY, po válce fakt divočina velká. Někdy úplně vidím tu prolitou krev v tvářích současných obyvatel.  Zloba, závist, zášť, nechť ať pominou, zpívá jedna známá zpěvačka. Nevím, kdy to u nás pomine. Drží se nás to opravdu dost poctivě.

Často čtu o odpouštění, duši, víře a jiných podobných věcech. Je teď móda pozitivního myšlení. Nevím, kde jsou všechny ti lidé, kteří o to píšou a vykládají. I náš farář už načichl celým tím negativismem a o odpouštění v životě pravděpodobně neslyšel.  Asi před rokem jsem pana faráře navštívila, chtěla jsem křest pro naše děti. To byl ještě strašně šťastný a plný optimismu, že má nové ovečky.  Starší chodil na náboženství a připravoval se na první přijímání. Pak jsem řekla, jak se jmenuje manžel a celý můj křesťanský projekt byl v pytli. A to jsem ještě manželovi chtěla připravit překvápko, že bychom si civilní svazek, který jsme měli takový hodně obyčejný, mohli potvrdit sňatkem církevním.

Můj manžel před dvaceti pěti lety šikanoval na vojně chlapíka a byl to kněz.Tedy tenkrát ještě knězem nebyl. Já vím, že šikanovat se nemá a je to hnusný, ale tenkrát to bylo tak nějak normální. Fuj, co to říkám. Manžel mi řekl, že pracoval v kuchyni a prodával civilistům maso, což znamenalo, že sebral maso vojákům a prodal ho někam do maso uzeniny a oba dva se obohacovali na úkor armády. A že měli v jeho rotě často hlad. No zná to fakt šíleně, ale tenhle kluk, co ho manžel šikanoval a měl často hlad, tak se stal knězem v naší farnosti. A mému manželovi, světě, div se, neodpustil. A teď církevně šikanuje mě. Zlo plodí zlo a násilí plodí násilí. Nejenže naše děti nepokřtí, ale nemohla být provedena ani zádušní mše za tchýni. Proběhl klasický pohřeb v takovém domečku u hřbitova. Kdy cizí paní povídala o tchýni, jakoby to byla její nejlepší kamarádka. Zdálo se mi to dost neosobní.

Je hrozně hezké, že se všude píše o pozitivním myšlení, jaký to má skvělý dopad na všechno lidské. Jak na manželství, práci, děti, prostě komplet. Jenomže já vám prostě nevím, kde ti lidé s pozitivním myšlení jsou? V našem městě teda ne. A nebo jsou někde hodně dobře ukrytí. Máme tady spoustu církví, tak možná tam. Jedna církev, ani nevím, jestli je povolená, nebo ne, protože jich je asi dvacet (na celém světě) a oni si myslí, že až přijde soudný den, tak Bůh zachrání jen je. Je pravda, že když jsem se tam jednou, ze zvědavosti, šla podívat, tak se všichni usmívali, byli k sobě milí a bylo tam prostě fajn. Do dalších církví – k Jehovistům a Adventistům, jsem nešla. Bojím se, že by mě tu lidi měli za blázna. Ale, co já za to můžu, že pořád hledám tu správnou cestu? Jenže hledat tu správnou cestu na maloměstě není vůbec jednoduché, protože jste tu pod velkým drobnohledem.

Já vím, že si člověk může dělat co chce, tak nějak, že by mu mělo být jedno, co si o něm kdo myslí, ale prostě na to nějak nejsem připravena. Chci mít tady po městě pěkné píárko. Tak na tom pracuji. A kdo by mi to chtěl ničit, tak se s ním jednoduše přestanu bavit, stejně jako s Bělou, s tou jsem se přestala bavit ze dne na den, když jsem zjistila, že chodí do Lucerniček a povídá si tam o mě. Majitelce totiž nemůžu přijít na jméno. No, ona mě asi taky ne, protože minule tam slavil starosta vítězství, že bude zase starosta, byli jsme tam na oslavě a mě po pár dvojkách nenapadlo nic lepšího, než jí kreslit rtěnkou pičky po zrcadlech,  které tvoří jakože hlavní okrasu v té hospodě. Moc se jí to nelíbilo, tak měla tendence mě nechat vyvézt, jenže jsem si zrovna povídala kousek od starosty, takže měla smůlu.  Ještě jsem si udělala z novin takové kuličky a ty jsem jí šla naházet na WC.

Majitelka, Majka, udělala totiž strašný podraz na Nikol. Po dvaceti letech vztahu, když jí bylo k padesátce, Majka přefikla Nikole manžela. A kdyby jen to, měli spolu prostě normální vztah. A to byli všichni kamarádi.  Nebylo to správně. To se mezi kamarádkami nedělá.

No, jak jsem říkala o tom odpouštění, tak u nás si moc lidi neodpouští. Protože si myslí, že je to slabost.  U nás je to spíš, když do tebe někdo kamenem, tak ty do něj sekerou. Člověk musí být neustále v jakémsi střehu. Včera jsem šla po náměstí, potkala jsem Majku s Eliškou. Dost blbě koukaly (drze), tak  jsem koukala taky. Zrovna mi to teda ohromně slušelo, tak jsem je minula klasickou catwalk, vypadala jsem skoro jako Angelina Jolie na přehlídce Donatelly Versace. Asi jsem jim dost vytřela zrak. Hodila jsem i celkem povedenou otočku.

Jak jsem psala, že se mezi kamarádkami nepřebírají manželé a partneři, že by to měl být takový určitý zákon. Je to tedy v Desateru, ale u nás moc lidi Bibli nečtou. Málokdo ji četl, málokdo dá dohromady Desatero a i Otčenáš. U nás se už nechodí ani na Vánoce na půlnoční. Kostel, ač překrásný, neustále zeje prázdnotou. Nastupující generace, ač by měla být více studovanější, tyhlety křesťanský vychytávky taky moc nezná, jelikož manželé kolem té čtyřicítky a padesátky  k ní dost odchází, myslím k té mladší generaci. Dobře jim tak, musí pak zobat ve velkém Viagru a mají problémy se srdcem, když se zdrží na pivu.

images (10)