Cestou na vrchol objevujeme sebe

IMG_3865Nevím, jestli jste si toho také všimli, ale když začnete nový projekt, okamžitě se na vás začnou nabalovat podobně smýšlející typy lidí. Proto nemůžu pochopit, že se někteří nových věcí bojí. Miluju se obohacovat čerstvými informacemi.Včera jsme se vydaly opět trénovat na horský běh a přidal se k nám zkušený vybíhač, který horu hor dal již desetkrát. Dost nám pomohl v motivaci a tréninkovém plánu. Je to kapku veterán, ale těch skoro devět kilometrů s šíleným převýšením dává za 42 minut. Klobouk dolů. Za těch pár dnů jsme zjistily, že nejvíc bolí první kilometr, pak když se tělo zahřeje a zvykne na zatím neobvyklý „tryskový“ pohyb do kopce, začne se mu to líbit. Ale musím napsat, že nebýt své kolegyně, tak dělám přestávky častěji. Koupila si nové boty a běžecké oblečky, takže cítím, že výzvu bere za svou (foto přikládám). Pomalu si začínáme zvykat i na obecenstvo, jakmile totiž běžíme kolem pěkných chlapců, napřimujeme se, rozdáváme úsměvy a nohy samy od sebe zrychlují. Jen mě Jana poprosila, ať zatím nenosím svoji olympijskou bundu. V Jánkách, kde trénujeme,  se léčí lidé, kteří mají problémy s pohybovým aparátem a asi se bojí, aby si nás nepletli s pacienty, nebo co. Je totiž pravda, že při posledních našich pár metrech výběhu, by se to lehce stát mohlo (zatím, snad). Kopcovitému běhu a předsudkům zdar!

2 komentáře u „Cestou na vrchol objevujeme sebe“

  1. S tím nabalováním lidí stejně smýšlejících mám stejnou zkušenost:-) člověk se je v podstatě magnet.

    1. Zdravím. To je hezké přirovnání. Stejně jako magnet taky můžeme lidi od sebe pěkně odpuzovat. Když se člověk rychle nesrovná, je sám, všichni odpuzeni a zbývají oči pro pláč. To jsou pak magnety s negativním pólem a radši je nepotkávat. Jenže jak to udělat ???? Někdy mi je jich líto…..párkrát jsem už taky byla sama 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *