Dívčí válka – povídka první, úvodní – Naše městečko

bez názvu (26)Bydlíme v čtyřicetitisícovém městečku,  kousek od hor a polských hranic, v bývalých Sudetech.  Měla jsem strašně ráda seriál Zdivočelá země, která jakoby lehce popisoval poměry u nás. Hlavně ty první díly. SUDETY, po válce fakt divočina velká. Někdy úplně vidím tu prolitou krev v tvářích současných obyvatel.  Zloba, závist, zášť, nechť ať pominou, zpívá jedna známá zpěvačka. Nevím, kdy to u nás pomine. Drží se nás to opravdu dost poctivě.

Často čtu o odpouštění, duši, víře a jiných podobných věcech. Je teď móda pozitivního myšlení. Nevím, kde jsou všechny ti lidé, kteří o to píšou a vykládají. I náš farář už načichl celým tím negativismem a o odpouštění v životě pravděpodobně neslyšel.  Asi před rokem jsem pana faráře navštívila, chtěla jsem křest pro naše děti. To byl ještě strašně šťastný a plný optimismu, že má nové ovečky.  Starší chodil na náboženství a připravoval se na první přijímání. Pak jsem řekla, jak se jmenuje manžel a celý můj křesťanský projekt byl v pytli. A to jsem ještě manželovi chtěla připravit překvápko, že bychom si civilní svazek, který jsme měli takový hodně obyčejný, mohli potvrdit sňatkem církevním.

Můj manžel před dvaceti pěti lety šikanoval na vojně chlapíka a byl to kněz.Tedy tenkrát ještě knězem nebyl. Já vím, že šikanovat se nemá a je to hnusný, ale tenkrát to bylo tak nějak normální. Fuj, co to říkám. Manžel mi řekl, že pracoval v kuchyni a prodával civilistům maso, což znamenalo, že sebral maso vojákům a prodal ho někam do maso uzeniny a oba dva se obohacovali na úkor armády. A že měli v jeho rotě často hlad. No zná to fakt šíleně, ale tenhle kluk, co ho manžel šikanoval a měl často hlad, tak se stal knězem v naší farnosti. A mému manželovi, světě, div se, neodpustil. A teď církevně šikanuje mě. Zlo plodí zlo a násilí plodí násilí. Nejenže naše děti nepokřtí, ale nemohla být provedena ani zádušní mše za tchýni. Proběhl klasický pohřeb v takovém domečku u hřbitova. Kdy cizí paní povídala o tchýni, jakoby to byla její nejlepší kamarádka. Zdálo se mi to dost neosobní.

Je hrozně hezké, že se všude píše o pozitivním myšlení, jaký to má skvělý dopad na všechno lidské. Jak na manželství, práci, děti, prostě komplet. Jenomže já vám prostě nevím, kde ti lidé s pozitivním myšlení jsou? V našem městě teda ne. A nebo jsou někde hodně dobře ukrytí. Máme tady spoustu církví, tak možná tam. Jedna církev, ani nevím, jestli je povolená, nebo ne, protože jich je asi dvacet (na celém světě) a oni si myslí, že až přijde soudný den, tak Bůh zachrání jen je. Je pravda, že když jsem se tam jednou, ze zvědavosti, šla podívat, tak se všichni usmívali, byli k sobě milí a bylo tam prostě fajn. Do dalších církví – k Jehovistům a Adventistům, jsem nešla. Bojím se, že by mě tu lidi měli za blázna. Ale, co já za to můžu, že pořád hledám tu správnou cestu? Jenže hledat tu správnou cestu na maloměstě není vůbec jednoduché, protože jste tu pod velkým drobnohledem.

Já vím, že si člověk může dělat co chce, tak nějak, že by mu mělo být jedno, co si o něm kdo myslí, ale prostě na to nějak nejsem připravena. Chci mít tady po městě pěkné píárko. Tak na tom pracuji. A kdo by mi to chtěl ničit, tak se s ním jednoduše přestanu bavit, stejně jako s Bělou, s tou jsem se přestala bavit ze dne na den, když jsem zjistila, že chodí do Lucerniček a povídá si tam o mě. Majitelce totiž nemůžu přijít na jméno. No, ona mě asi taky ne, protože minule tam slavil starosta vítězství, že bude zase starosta, byli jsme tam na oslavě a mě po pár dvojkách nenapadlo nic lepšího, než jí kreslit rtěnkou pičky po zrcadlech,  které tvoří jakože hlavní okrasu v té hospodě. Moc se jí to nelíbilo, tak měla tendence mě nechat vyvézt, jenže jsem si zrovna povídala kousek od starosty, takže měla smůlu.  Ještě jsem si udělala z novin takové kuličky a ty jsem jí šla naházet na WC.

Majitelka, Majka, udělala totiž strašný podraz na Nikol. Po dvaceti letech vztahu, když jí bylo k padesátce, Majka přefikla Nikole manžela. A kdyby jen to, měli spolu prostě normální vztah. A to byli všichni kamarádi.  Nebylo to správně. To se mezi kamarádkami nedělá.

No, jak jsem říkala o tom odpouštění, tak u nás si moc lidi neodpouští. Protože si myslí, že je to slabost.  U nás je to spíš, když do tebe někdo kamenem, tak ty do něj sekerou. Člověk musí být neustále v jakémsi střehu. Včera jsem šla po náměstí, potkala jsem Majku s Eliškou. Dost blbě koukaly (drze), tak  jsem koukala taky. Zrovna mi to teda ohromně slušelo, tak jsem je minula klasickou catwalk, vypadala jsem skoro jako Angelina Jolie na přehlídce Donatelly Versace. Asi jsem jim dost vytřela zrak. Hodila jsem i celkem povedenou otočku.

Jak jsem psala, že se mezi kamarádkami nepřebírají manželé a partneři, že by to měl být takový určitý zákon. Je to tedy v Desateru, ale u nás moc lidi Bibli nečtou. Málokdo ji četl, málokdo dá dohromady Desatero a i Otčenáš. U nás se už nechodí ani na Vánoce na půlnoční. Kostel, ač překrásný, neustále zeje prázdnotou. Nastupující generace, ač by měla být více studovanější, tyhlety křesťanský vychytávky taky moc nezná, jelikož manželé kolem té čtyřicítky a padesátky  k ní dost odchází, myslím k té mladší generaci. Dobře jim tak, musí pak zobat ve velkém Viagru a mají problémy se srdcem, když se zdrží na pivu.

images (10)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *