Budu vypadat senzačně!

2264110_anderson-agentka-herecka-saty-naha

Krásná 40+ agentka Scullyová. Jde to, prostě. Asi tam bude nějaký photoshop a práce maskérky, ale i tak vypadá báječně.  Je to asi dost o vůli, odříkání a hlavně motivaci, vypadat na obrazovce perfektně. Chci vypadat jako agentka Scullyová, prostě jako hvězda i když nejsem v televizi. Hvězdy 40+ se mi líbí daleko více, než 20+, nevím, proč. Můj manžel si to myslí opačně. Minulý týden jsem na nějakém seriozním serveru četla průzkum PornHub.com, což je pornografický server, že nejvíce se vyhledávají Milfky, což v pornožargonu pro ty, které nevědí (co nesledují porno asi), znamená zkratka z anglického mother I like fuck (maminka k přefiknutí). Takže průzkumy mi daly za pravdu.

Vypadat skvěle je naše práce. A od 40+ už na plný úvazek. Ty, z vás, které si myslí, že je lepší, mít super povahu a smysl pro legraci sděluji, že já si to myslela taky, než jsme přestali mít doma s mužem pravidelný sex. Nelíbila jsem se mu, měl mě jen rád, jako parťáka. Jelikož se mi po pravidelném sexu stýskalo, tak jsem na sobě zase začala pracovat. Netrvalo to tak dlouho a své ovoce to přineslo. Dokonce to došlo tak daleko, že se se mnou chlapi rádi baví a koketují a DOKONCE! za mě občas někdo něco zaplatí v baru a mám z toho pak super pocit. Genderově to v pořádku není, ale co. Ve finanční krizi za vás (40+) zaplatí v hospodě je fakt dobrýýý 🙂

Nejenže pravidelně cvičím a trochu jsem změnila stravu – tam mám ještě rezervy, ale…..nebudu hledat výmluvy, prostě se k tomu musím postavit!!!! Holt se musím víc hlídat. Dnes mě syn poprosil, abych mu uvařila jahodové tvarohové knedlíky, no tak mu je udělám a sama si připravím třeba salát z řepy (tvarohové jahodové knedlíky miluju). Ale i jsem změnila po opravdu dlouhé době střih. Vlasy teda udělají strašně moc. Hrozně mě to omladilo. Nemám na sobě zatím nic umělého. I když docela silně koketuji, že si pořídím nová prsa. Umělé řasy, nehty a vlasy se mi nelíbí, mám hezké svoje, ale to je každého věc.

Samozřejmostí je pěkné oblečení. Občas, když jdu po ulici, nevěřím vlastním očím, proč ze sebe některé holky dělají zbytečně strašáky. Že nemají peníze, není žádná výmluva. Je spoustu secondhandů, vietnamské prodejny nabízí spoustu oblečení za pár korun, prostě je toho dost. Taky jsem měla období, zvláště, když děti byly malé, tak jsem na sebe trochu nedávala pozor, jenže!!!!! Ne!!! Je hezký, fakt moc hezký o sebe pečovat, je to prostě ženské, ať si říká, kdo chce, co chce. Okolí to ocení, dá to zpátky a začne vás brát vážně.

Našla jsem si skvělého pedikéra, který byl původně profesí řezník. Dostal v práci výpověď, udělal si rekvalifikační kurs a je fakt výborný a šťastný. Jeho masáže nohou zatím nikdo nepřekonal, ani Thajky.  Vůbec nechápu lidi, kteří nechodí na pedikúru. Kromě té skvělé psychohygieny a relaxu prostě nemáte hnusné nehty a paty. To stojí za to.

Pravidelně chodím i na kosmetiku ke Kamče, která dělá s Pevonií, je to cenově dostupná a kvalitní kosmetika, má zlaté ruce, dvě hodiny u ní prospím na vyhřívané dečce. Teď když píšu, tak jsem si dala na obličej New Youth Mask od Mary Cohr a přijde mi, že už se té Scullyové, tedy šmrncem a jiskrou v oku a pleti, začínám dost podobat 🙂

Holky, 40+, jestli mi některá z vás napíše, že na ty základní úpravy nemáte čas, tak si ho prostě musíte udělat.  Mého muže strašně baví poslouchat, jak má krásnou ženu a i když občas zazlobí a nechápe mě, tak jsem ráda, že je rád. Sice statečně vydýchal období, když jsem byla po dítěti za strašidlo, ale je rád, že už mě má zase zpátky.

Good luck!

Dívčí válka – povídka první, úvodní – Naše městečko

bez názvu (26)Bydlíme v čtyřicetitisícovém městečku,  kousek od hor a polských hranic, v bývalých Sudetech.  Měla jsem strašně ráda seriál Zdivočelá země, která jakoby lehce popisoval poměry u nás. Hlavně ty první díly. SUDETY, po válce fakt divočina velká. Někdy úplně vidím tu prolitou krev v tvářích současných obyvatel.  Zloba, závist, zášť, nechť ať pominou, zpívá jedna známá zpěvačka. Nevím, kdy to u nás pomine. Drží se nás to opravdu dost poctivě.

Často čtu o odpouštění, duši, víře a jiných podobných věcech. Je teď móda pozitivního myšlení. Nevím, kde jsou všechny ti lidé, kteří o to píšou a vykládají. I náš farář už načichl celým tím negativismem a o odpouštění v životě pravděpodobně neslyšel.  Asi před rokem jsem pana faráře navštívila, chtěla jsem křest pro naše děti. To byl ještě strašně šťastný a plný optimismu, že má nové ovečky.  Starší chodil na náboženství a připravoval se na první přijímání. Pak jsem řekla, jak se jmenuje manžel a celý můj křesťanský projekt byl v pytli. A to jsem ještě manželovi chtěla připravit překvápko, že bychom si civilní svazek, který jsme měli takový hodně obyčejný, mohli potvrdit sňatkem církevním.

Můj manžel před dvaceti pěti lety šikanoval na vojně chlapíka a byl to kněz.Tedy tenkrát ještě knězem nebyl. Já vím, že šikanovat se nemá a je to hnusný, ale tenkrát to bylo tak nějak normální. Fuj, co to říkám. Manžel mi řekl, že pracoval v kuchyni a prodával civilistům maso, což znamenalo, že sebral maso vojákům a prodal ho někam do maso uzeniny a oba dva se obohacovali na úkor armády. A že měli v jeho rotě často hlad. No zná to fakt šíleně, ale tenhle kluk, co ho manžel šikanoval a měl často hlad, tak se stal knězem v naší farnosti. A mému manželovi, světě, div se, neodpustil. A teď církevně šikanuje mě. Zlo plodí zlo a násilí plodí násilí. Nejenže naše děti nepokřtí, ale nemohla být provedena ani zádušní mše za tchýni. Proběhl klasický pohřeb v takovém domečku u hřbitova. Kdy cizí paní povídala o tchýni, jakoby to byla její nejlepší kamarádka. Zdálo se mi to dost neosobní.

Je hrozně hezké, že se všude píše o pozitivním myšlení, jaký to má skvělý dopad na všechno lidské. Jak na manželství, práci, děti, prostě komplet. Jenomže já vám prostě nevím, kde ti lidé s pozitivním myšlení jsou? V našem městě teda ne. A nebo jsou někde hodně dobře ukrytí. Máme tady spoustu církví, tak možná tam. Jedna církev, ani nevím, jestli je povolená, nebo ne, protože jich je asi dvacet (na celém světě) a oni si myslí, že až přijde soudný den, tak Bůh zachrání jen je. Je pravda, že když jsem se tam jednou, ze zvědavosti, šla podívat, tak se všichni usmívali, byli k sobě milí a bylo tam prostě fajn. Do dalších církví – k Jehovistům a Adventistům, jsem nešla. Bojím se, že by mě tu lidi měli za blázna. Ale, co já za to můžu, že pořád hledám tu správnou cestu? Jenže hledat tu správnou cestu na maloměstě není vůbec jednoduché, protože jste tu pod velkým drobnohledem.

Já vím, že si člověk může dělat co chce, tak nějak, že by mu mělo být jedno, co si o něm kdo myslí, ale prostě na to nějak nejsem připravena. Chci mít tady po městě pěkné píárko. Tak na tom pracuji. A kdo by mi to chtěl ničit, tak se s ním jednoduše přestanu bavit, stejně jako s Bělou, s tou jsem se přestala bavit ze dne na den, když jsem zjistila, že chodí do Lucerniček a povídá si tam o mě. Majitelce totiž nemůžu přijít na jméno. No, ona mě asi taky ne, protože minule tam slavil starosta vítězství, že bude zase starosta, byli jsme tam na oslavě a mě po pár dvojkách nenapadlo nic lepšího, než jí kreslit rtěnkou pičky po zrcadlech,  které tvoří jakože hlavní okrasu v té hospodě. Moc se jí to nelíbilo, tak měla tendence mě nechat vyvézt, jenže jsem si zrovna povídala kousek od starosty, takže měla smůlu.  Ještě jsem si udělala z novin takové kuličky a ty jsem jí šla naházet na WC.

Majitelka, Majka, udělala totiž strašný podraz na Nikol. Po dvaceti letech vztahu, když jí bylo k padesátce, Majka přefikla Nikole manžela. A kdyby jen to, měli spolu prostě normální vztah. A to byli všichni kamarádi.  Nebylo to správně. To se mezi kamarádkami nedělá.

No, jak jsem říkala o tom odpouštění, tak u nás si moc lidi neodpouští. Protože si myslí, že je to slabost.  U nás je to spíš, když do tebe někdo kamenem, tak ty do něj sekerou. Člověk musí být neustále v jakémsi střehu. Včera jsem šla po náměstí, potkala jsem Majku s Eliškou. Dost blbě koukaly (drze), tak  jsem koukala taky. Zrovna mi to teda ohromně slušelo, tak jsem je minula klasickou catwalk, vypadala jsem skoro jako Angelina Jolie na přehlídce Donatelly Versace. Asi jsem jim dost vytřela zrak. Hodila jsem i celkem povedenou otočku.

Jak jsem psala, že se mezi kamarádkami nepřebírají manželé a partneři, že by to měl být takový určitý zákon. Je to tedy v Desateru, ale u nás moc lidi Bibli nečtou. Málokdo ji četl, málokdo dá dohromady Desatero a i Otčenáš. U nás se už nechodí ani na Vánoce na půlnoční. Kostel, ač překrásný, neustále zeje prázdnotou. Nastupující generace, ač by měla být více studovanější, tyhlety křesťanský vychytávky taky moc nezná, jelikož manželé kolem té čtyřicítky a padesátky  k ní dost odchází, myslím k té mladší generaci. Dobře jim tak, musí pak zobat ve velkém Viagru a mají problémy se srdcem, když se zdrží na pivu.

images (10)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bez práce není pekáč buchet ani pevný zadek

jillianJestli chcete zpevnit postavu, vyrýsovat svaly a pěkně si zacvičit, doporučuji vřele Jillian Michaels. Kamarádka si koupila tři její CD, tři měsíce jsme podle ní cvičili asi 3x týdně doma a fakt super. To cvičení se dá samozřejmě najít i na youtube.com. Jenže kamarádka se pak zamilovala, do toho přišly Vánoce a s pravidelným cvičením byl konec. Takže nastoupila zas posilovna a je zima a tak dvakrát týdně se dostanu na snowboard a chodím pořád někde se sáňkami do kopců.

Cvičení u CD doma je i pro ty, které nechtějí chodit cvičit hromadně, třeba do posilovny, nebo s různými skupinkami.

Cvičení mě baví moc. Velmi dobře se mi osvědčily i tréninky kickboxu, je to takové pěkně adrenalinové, člověk si pokope a zamlátí do pytle a doma je v klidu. Jsem ale dost přelétavá, takže zkouším tak po pěti letech vždy něco nového. Moje svaly mají super pamatováka, takže i když na chvilku cvičení vysadím, dám se rychle do kupy. Abych měla pekáč buchet, a to bych na léto chtěla mít, tak musím ale i kvalitně a dobře jíst a hlavně vynechat přísun bílého vína. Ach jo.

Loni jsem vymyslela celkem dobrý model na plavání. Už to nejsou bikiny, jen jejich torzo a beru si trenky s vyšší gumou v pase, který tu moji problematickou část těla drží a dobře zakryjí. Ale možná se kousnu a ještě si to super plochý břicho dám.

Ale Jillian je dobrá. Cvičení trvá asi 40 minut, je tam jak posilka, tak kardio. Dá se u toho občas i pokecat 🙂 a má sety i pro náročnější sportovce. Mě to postavu za tři měsíce změnilo fakt dokonale. Do toho jsem se nechala celkem zásadně ostříhat, no a jsem neustále chválená, což mě baví.

Zkoušeli jste cvičit podle Jillian? Má to fakt výsledky,co?

 

 

 

Jsem macecha!

macechaJsme patchworková rodina. Manžel i já máme dítě z předchozích vztahů a potom ještě dítě společné.  Tudíž jsem víkendová a prázdninová macecha. Snažím se, ALE……..vládne mezi námi určité napětí. Manžel má dceru. A má také klasické výčitky, že nebyl ten správný taťka a nežije s její maminkou a žije s jinou paní. Tudíž se u nás rozmazluje a děláme to, co se jí zrovna dělat chce, či nechce. Dřív jsem si víc prosazovala svoje, ale časem jsem toho nechala, neb chci mít víkendy v klidu. Stávalo se také, že jsem byla tak nepříjemná, že manžel s dcerou trávili víkendy sami, bez nás. Musím se přiznat, že se mezi ní a mnou nevytvořilo žádné citové pouto, neumím ji pohladit, moc chválit, hezky si popovídat. Možná ji někdy i přehlížím. O víkendu ani nevařím, protože by stejně „moje“ jídla nejedla.

Asi jsem hrozná macecha. Neustále se musím kontrolovat, abych třeba „moje“ děti před ní nějak výrazně neupřednostňovala, což se občas bohužel stává. Být macecha je nevděčná role. Neumím si v ní najít tu správnou polohu. Musím mít ráda, protože je to přece lidské, na druhou stranu nemám žádné pravomoci,  musím být ta hodná, spravedlivá.  Nevím, jak se řekne macecha v mužském rodě, ale můj manžel tu roli zvládá naprosto v pohodě. Obdivuji ho. Mezi „svými“ a „cizími“ dětmi nedělá rozdíly, ani po citové stránce, se mi zdá.

S exmanželkou mého manžela si celkem rozumíme. Ona peče všechny sváteční dorty k nám do rodiny, někdy pohlídá naše děti, připravujeme pro našeho taťku různá překvapení např. společné focení dětí jako dárek. Někdy si jen tak zatelefonujeme. Takže na ní nežárlím. Mají nadstandardní vztahy, vždy se na všem domluví, ať je to v návštěvách jejich dcery, nebo na alimentech.

Někdy si připadám jako bestie a podvědomě jí koupím nějaký dárek. Každopádně ta holčička mi nikdy nic neudělala a já prostě nevím, jak se s rolí macechy mám sžít. Ten vztah má samozřejmě vývoj, ale nemyslím, že se u mě pocitově nějak lepší. Neumím si s tím poradit. A někdy se s tím trápím.

Jste macecha? A jak vám to funguje? Nějaké rady?

Díky

Soudní bitvy mezi rodiči @ chudák dítě

4286-1Během dvou let se soudím již podruhé o dítě. Je to jeden z nejodpornějších úkonů v životě, co jsem podstoupila, resp. soud letošní a druhý je odročen a zatím neznám výsledek. Synovi je devět let. Do jeho sedmi let jsme se celkem s tatínkem dokázali dohodnout. O všem, jak o výchově, tak výživném. Pak nastal zlom. Zrovna jsme žili v Irsku. Musela jsem si najmout právníky, zatnout zuby, obalit si nervy a opravdu zabojovat. Myslela jsem si, jak anglicky perfektně umím, ale ta právnická angličtina mě vyvedla z omylu. Možná naštěstí, protože u soudu za mě vše řešili právníci a já to snad ani neposlouchala. Syna jsem si vyhrála, tedy jeho relokaci zpět do Čech.
Vyúčtování právních služeb přišlo asi tak na jako na pořízení menšího domečku. Po třech měsících jsem obdržela další žalobu. Otec opět žádá syna do své péče – střídavá, kterou jsme měli v Irsku, není za našich podmínek možná. Nedovedu si představit, jak by střídal školy a prostředí ve dvou zemích, i když jsou to pouhé 4 hodiny cesty od domu k domu. Teď se soudíme v Čechách. Naše jednání u českého soudu přišlo na přetřes asi po 14 měsících. Jednání trvalo bez přestávky šest hodin. Šest hodin jsem poslouchala snůšku lží a pomluv na mou osobu. Nemohla jsem vůbec reagovat. Byl vyslýchán pouze tatínek. Zmohla jsem se na pár citoslovcí. Ale i těch jsem se musela vzdát, neb je za to docela velká pokuta a soudkyni se stejně moc nelíbily. Je to velmi potupné představení.
Protistraně není vůbec proti mysli, syna (9letého) vyslat k soudu na výslech, protože opatrovník (OSPOD) je údajně mnou zmanipulován, stejně tak jako paní učitelka. Nařídili i posudek soudního znalce z oblasti psychologie jak na mě, tak na syna (to samé jsme podstupovali v Irsku). Rozhodnutí syna, který chce zůstat se mnou, se v potaz nebere, neb je také mnou manipulován.
Místo toho, abychom se synem řešili, jaké Lego koupíme a kam pojedeme v létě na dovolenou, seriózně si s ním debatuji o tom, kde by chtěl žít. To samé pravděpodobně řeší s otcem. Vůbec si nedovedu představit, co se mu honí hlavou. Myslím, že se pohybujeme v rovině šikany dětí svými rodiči. Jak si může vybrat, když by chtěl žít s oběma? Co když mi jednou řekne, že chce žít se svým otcem. Jak se na to má milující matka připravit?
Tím, že náš případ řeší soud, jsou naše životy dány do rukou jiných lidí. Jsem zvědavá, jak si s tím soudkyně poradí. Každopádně, jestli to jde, zkuste se dohodnout. Ten soud je fakt ponižující záležitost, bez respektu k druhému a například mě, bude docela dlouho trvat, než se otřepu a začnu s tím pánem, nějak v mezích – rodičovských, zase fungovat a nebo třeba už vůbec ne. Kdo ví.
Obdivuji všechny, kteří se dokázali o všem dohodnout. Je k tomu třeba hodně pokory.

Miluju rozjezdy projektů

dolarV životě jsem začínala spoustu byznysů. Některé se vyvedly lépe, jiné hůře. Musím říct, že když jdu kolem svého předposledního projektu, který stále funguje a daří se mu, jsem na sebe hrdá. Mám takový pomníček. Prostě po mě zůstane taková brázdička. Je to milý pocit. Zaměstnaná jsem byla v životě párkrát. Když jsem maturovala na střední ekonomické škole až v září, tak jsem musela nastoupit do práce, utekl mi nástup na vysokou školu a byla bych za příživníka. Pak začala sametová revoluce a to se mi zachtělo cestování, otevřel se svět a já ho chtěla vidět. Pak ještě asi dvakrát, ale jinak se snažím pracovat na svých projektech. Čím jsem starší, znám víc své limity, takže už by se mi nechtělo mít velkou firmu, tedy středně velkou a řídit lidi. To už by pro mě byla asi noční můra, ale nikdy se nemá říkat nikdy. Je to možná i proto, že jsem první dítě měla v 35 letech, druhé ještě později a jsem s nimi ráda. Dnešní doba nám, maminkám, umožňuje pracovat a být i s dětmi. Zní to pro některé z vás asi divně, ale je to tak. Chce to jen mít energii, nápad a chtít. Jelikož já mám nápadů spoustu a hrozně mě to vymýšlení projektů baví, ráda se s vámi o ně rozdělím. Když se budete chtít nechat inspirovat, budu ráda a klidně vám i poradím. U mě je velký problém, že ráda projekty začínám, baví mě za ně bojovat, dávat energii, lidi dohromady, horší je pro mě fáze, když už projekt běží, je zavedený a já ho mám jen opečovávat. To je pak rutinní práce a to je pro mě mor. Ale jak jsem psala, znám se, pracuji na sobě a už vím, co umím, co pro mě je a co není.
V této sekci se zaměříme na budování naší kariéry, ráda se s vámi podělím o své nápady a zkušenosti.

Čtyřicátník a dvacítka vs. čtyřicítka a dvacetiletý

bez názvu (27)Dnes mi po delší době zavolal můj dlouholetý kamarád. Docela fakt po dlouhé době, protože jsme se při posledním telefonátu moc nepohodli.
Pavel se ženil po dlouholeté známosti, když přišla jeho nastávající do jiného stavu. Několik let řešil, jestli je to ta pravá, nebo ne. Měli totiž celkem zásadní problém v sexu. Jenže už ji táhlo k čtyřicítce a cítil se zodpovědný za to, jestli bude matka, nebo ne. Dítě počali umělým oplodněním. Kvalitu sexu však nevyřešili. V manželství si dali přestávku. Pavel své ženě a dítěti koupil byt a odstěhoval je. Začal lovit slečny a paní různého věku na internetových seznamkách. Příběhy to byly někdy veselé, někdy šílené. Před Vánoci se zamiloval do dvacetileté prodavačky hamburgerů. Prý mu jako první v životě ukázala pravou lásku a cit. A co si o tom jako myslím. Nedokázala jsem se plně odprostit od svého ega. Mám doma manžela v jeho věku a prostě mi v hlavě začala blikat kontrolka a pochybnosti. Pak jsem si představila jeho, jak ji chytá za ruku a rozesmátě běží po louce plné kopretin. Pak v oba ( 20 + 46) v posteli a chtělo se mi zvracet. Pak jsem v hlavě rozjela film, jak se válí v posteli (naší) můj manžel s nějakou dvacetiletou prodavačkou a kamaráda jsem seřvala, že je prase. Byl dost překvapený, protože jsem takto reagovala prvně, jsem schopna totiž opravdu hodně věcí pochopit, rozebrat, přehodnotit a vyhodnotit. Jak říkám, nezvládla jsem to. Je to totiž každého věc. Měla jsem radost, že mi Pavel zavolal, přiznal se, že se hrozně trápí, protože prodavačka se na něj vyprdla. Měla jsem tak divně radost, že mě to docela na sebe mrzí. Napadlo mě, jaké to asi je, chodit s dvacetiletým chlapcem. Ale zatím mi to přijde ještě nechutné . Vídám hodně páru v podobné věkové dysbalanci…myslím, žena starší. Vím, že my ženy kolem 40 prostě sex dost chceme. A muži nám již tak nějak energicky nestačí. Kdo máte doma vyjímku, tak každý den děkujte Pánu Bohu. Slyšela jsem i hodně příběhů, kdy starší ženy sexuálně otravují o hodně mladší muže, když jsou v nějaké vyšší pozici nad nimi – např. student x učitelka….No, já si teda na zajíčky chuť odpustím, neb mám doma dva syny a taky nechci, aby mi je zaučovala nějaká 40+. Jsem asi v tomhle dost konzervativní. Vím, že čtyřicetileté ženy vypadají senzačně, jsou chytré a životem zkušené, ale nějak bych pro své synky chtěla jejich vrstevnice. No, uvidíme, jak to dopadne. Ještě mám dost času. (ani Madonnu, kterou obdivuji NEEEEEEEEEEEEEEEEE). Myslíte, že je to nedostatkem sebevědomí, že nechci mladého chlapce na sex?
Co si o věkových rozdílech myslíte vy? Nějaké zkušenosti s o hodně mladším mužem?

Milé dámy!

 

images (14)K narozeninám jsem si darovala blog. Hrozně se mi líbí, jak mladý šikovný holky píší o vaření, cvičení, módě. Nejsem ale jednostranně zaměřená. Baví mě toho víc. Vzhledem k tomu, že jsem si blog moc přála, musela jsem vymyslet, o čem bude. A protože mi bylo 44, napadlo mě, že budu psát o ženách 40 +. Nevím, jestli jsem klasická 40+, protože mám poměrně malé děti – dlouho mi trvalo, než jsem našla zodpovědné tatínky :). Moje kamarádky 40+ už mají děti na univerzitách, stážích, v práci. Mají víc času, na sebe.

Díky, že mi dáte trochu svého času a budete si tu u mě číst. A klidně mi i napište!

Těším se na vás!

Lucie