Pasivní otcové

HnikovaPustila jsem si dnes dokument Eriky Hníkové Pět zrození a udělalo se mi úplně špatně. Do dnešního dne jsem žila v iluzi, že to chytrá a shovívavá příroda chtěla, abych na svoje porody úplně zapomněla. Co kdyby náhodou ještě jeden přišel? Film mi otevřel oči. Zapomněla jsem na ně, protože to byly tak hororové zážitky, že jsem je rovnou poslala na smetiště dějin. Své prvorozené dítě jsem neviděla od porodu celý týden, to druhé mělo větší štěstí, tam nám to trvalo jen den. Před deseti lety nebyly ještě MMS zprávy, tak jsem si svého synka prohlížela na displeji telefonu (tu jsem si přefotila z tatínkova telefonu). Nebudu se rozepisovat o tom, jak mi bylo, když jsem se po operaci probrala, dlouho ke mně nikdo nepřišel, miminko nikdo nepřinesl a když už se sestra objevila a zjistila, že žiju, tak zase rychle odběhla. Chvilku jsem si myslela, že syn je ……… Všechno nakonec dobře dopadlo. Při sledování dokumentu o, řekla bych hlavně, naprosto pasivních otcích, jsem dostala totální flashback. Skoro celý film jsem probrečela a prožila si tu hrůzu znovu, jen s desetiletým odstupem a nabytými životními zkušenostmi. Vzhledem k tomu, že mám dva kluky, budu se snažit a tuším, že se mi to zatím daří, nevychovat z nich pasivní otce, resp. pasivní ovce. Trochu se to rýmuje, protože jsem chtěla příspěvek zlehčit (ves.pozn.aut.). Autorka filmu se snažila seč mohla povzbudit muže alespoň jakési miniakci, normálně se jí to nepodařilo! Oni by snad pasivně přijmuli i oznámení o smrti své ženy, i když před tím byli svědky všech těch obskurních situací. Bohužel jsem to taky zažila.  Nic k chlubení, ale už s tím srabem nejsem. Docela by mě zajímalo, jak reagovaly na chování svých partnerů ty odvážné matky, které souhlasily s natáčením poté, co dokument viděly. Raději zde nebudu psát, co bych udělala já. Nápověda: nejsem pasivní (už).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *