Pro mého manžela xx

miminkoSedím u otevřeného okna a svítím a píšu. Užívám si teplý večer, už jich asi moc nebude. O lampu si křídla urážejí můry. Přiznám se, mám ještě otevřené víno.  Začal další školní rok. Zase jsem vedla ráno děti do školních zařízení a zase jsem brečela jak kráva (omlouvám se za ten výraz). Nevím proč, nic zásadního to není, ale pořád mě první školní den dojímá. Včera zemřela Věra Čáslavská. I já si občas uvědomuji svoji smrtelnost. Čím dál víc, vlastně. Možná brečím nad tím, že jednou přijde doba, kdy nebudou děti chtít, abych s nimi do školy chodila. Vůbec si to nedovedu představit. Zase cítím ten tlak v očích a v krku. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že jsem hysterka, nebo  na mne zase nastupuje měsíční cyklus. Zatím ještě pravidelný. Jak ještě dlouho? Mám pocit, že bych ještě chtěla mít dítě. Znovu mít ten zvláštní tlak v břiše. Užít si tu energii a pocit, když ve vás něco nového roste, těšit se na porod s tím, že už se svého dítěte nemůžete dočkat. Jak asi bude vypadat? Jak ta loterie s geny tentokrát vyjde? Přála bych si, aby si dnes přečetl tento příspěvek můj manžel. Chci do konce života vyprovázet děti do školy prvního září. Fakt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *