Soudní bitvy mezi rodiči @ chudák dítě

4286-1Během dvou let se soudím již podruhé o dítě. Je to jeden z nejodpornějších úkonů v životě, co jsem podstoupila, resp. soud letošní a druhý je odročen a zatím neznám výsledek. Synovi je devět let. Do jeho sedmi let jsme se celkem s tatínkem dokázali dohodnout. O všem, jak o výchově, tak výživném. Pak nastal zlom. Zrovna jsme žili v Irsku. Musela jsem si najmout právníky, zatnout zuby, obalit si nervy a opravdu zabojovat. Myslela jsem si, jak anglicky perfektně umím, ale ta právnická angličtina mě vyvedla z omylu. Možná naštěstí, protože u soudu za mě vše řešili právníci a já to snad ani neposlouchala. Syna jsem si vyhrála, tedy jeho relokaci zpět do Čech.
Vyúčtování právních služeb přišlo asi tak na jako na pořízení menšího domečku. Po třech měsících jsem obdržela další žalobu. Otec opět žádá syna do své péče – střídavá, kterou jsme měli v Irsku, není za našich podmínek možná. Nedovedu si představit, jak by střídal školy a prostředí ve dvou zemích, i když jsou to pouhé 4 hodiny cesty od domu k domu. Teď se soudíme v Čechách. Naše jednání u českého soudu přišlo na přetřes asi po 14 měsících. Jednání trvalo bez přestávky šest hodin. Šest hodin jsem poslouchala snůšku lží a pomluv na mou osobu. Nemohla jsem vůbec reagovat. Byl vyslýchán pouze tatínek. Zmohla jsem se na pár citoslovcí. Ale i těch jsem se musela vzdát, neb je za to docela velká pokuta a soudkyni se stejně moc nelíbily. Je to velmi potupné představení.
Protistraně není vůbec proti mysli, syna (9letého) vyslat k soudu na výslech, protože opatrovník (OSPOD) je údajně mnou zmanipulován, stejně tak jako paní učitelka. Nařídili i posudek soudního znalce z oblasti psychologie jak na mě, tak na syna (to samé jsme podstupovali v Irsku). Rozhodnutí syna, který chce zůstat se mnou, se v potaz nebere, neb je také mnou manipulován.
Místo toho, abychom se synem řešili, jaké Lego koupíme a kam pojedeme v létě na dovolenou, seriózně si s ním debatuji o tom, kde by chtěl žít. To samé pravděpodobně řeší s otcem. Vůbec si nedovedu představit, co se mu honí hlavou. Myslím, že se pohybujeme v rovině šikany dětí svými rodiči. Jak si může vybrat, když by chtěl žít s oběma? Co když mi jednou řekne, že chce žít se svým otcem. Jak se na to má milující matka připravit?
Tím, že náš případ řeší soud, jsou naše životy dány do rukou jiných lidí. Jsem zvědavá, jak si s tím soudkyně poradí. Každopádně, jestli to jde, zkuste se dohodnout. Ten soud je fakt ponižující záležitost, bez respektu k druhému a například mě, bude docela dlouho trvat, než se otřepu a začnu s tím pánem, nějak v mezích – rodičovských, zase fungovat a nebo třeba už vůbec ne. Kdo ví.
Obdivuji všechny, kteří se dokázali o všem dohodnout. Je k tomu třeba hodně pokory.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *