Virtuální hřbitov

hrbitovNěkdy mě napadají myšlenky o smrti. O té mojí. Samozřejmě si na sebe dávám pozor, ale člověk nikdy neví dne, ani hodiny. Obě moje děti jsou už vyškoleny, že chci být zpopelněna a ten popel pak chci rozprášit z lanovky na Černou horu, na sjezdovku. Úplně vidím, že  až tam budou lyžovat nebo snowboardovat, tak si na mě určitě vzpomenou. Jenže háček je v tom, že bych vlastně chtěla hrob. A na něm  hezkou sošku. Chtěla bych, aby se o ten hrob děti staraly, aby tam dávaly svíčky, květiny, trochu rozjímaly, meditovaly i, aby si vzpomněly, co jsme spolu zažily. Ale nechtěla bych ten hrob mít zanedbaný. Co když budou děti bydlet jinde? Někde daleko a nebudou jezdit. Nebudou třeba ani ten hrob platit a pak moje ostatky skončí někde na smetišti? Pamatuji si, když jsem byla malá holka, tak mě hřbitovy hrozně lákaly a často jsem na ně chodila. Jednou jsem objevila kosti. Lebku a asi stehenní. Pořád to mám v hlavě. Asi někdo z rodiny zapomněl zaplatit složenku a babičku, nebo koho, vyhodili za hřbitovem na smeťák. Hrozné. Nedovedu si představit, že bych neměla klid ani po smrti. Chvilku jsem si myslela, že by ze mě mohl být třeba diamant. Co kdyby zamilovaný syn dal diamant (MNĚ) svojí přítelkyni a ta se s ním rozešla? Kde bych pak skončila? Tuto variantu jsem zavrhla. Moje rodina nedrží moc pohromadě a naši nebožtíci jsou uskladněni porůznu. Tu na zahradě, tu v obýváku, tu v kuchyni. Jen pár jich odpočívá na malvazinském hřbitově v Praze. Nevím přesně kde. Nemůžu za nimi jít a popovídat si, přinést kytku, smetáčkem odklidit spadlé listí a zapálit svíčku. Mrzí mě to. Ale často na ně myslím a zůstávají se mnou ve vzpomínkách stále. Klišé. Ale tak to je. Proto si svůj konec chci fakt dobře naplánovat. Nikoho neobtěžovat a nebýt na nikom ani po smrti závislá. Nebo bych si mohla udělat nějaký virtuální hrob a hřbitov. Stačil by klik a měla bych tam kytku, další klik by mohla být zapálená svíčka. Pořád přemýšlím, jestli ta sjezdovka není nejjednodušší řešení.

Tímto příspěvkem posílám pozdrav svým milovaným, co již odešli……

 

4 komentáře u „Virtuální hřbitov“

  1. Že by to byla všeobecná holčičí vlastnost? Mužský napíše (řekne) takhle ano a spokojeně zamručí a ono je to bráno jako ne…. ¨
    Tak tedy konkrétně. S nadhledem, vtipně, osobitě s něčím neurčitým navíc. Co je pro mne důležité – bez zbytečné agrese a jájájování. Nerad bych se pletl, ale jako by se týkalo více článků z poslední doby. Konec konců uvidím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *